Tarot

Úvod

obr.Snaha dozvědět se více o svém vlastním osudu je zřejmě stará tak jako lidstvo samo. K tomu účelu vzniklo v minulosti mnoho metod, z nichž řada přetrvala až do dneška.

Zajímavým věšteckým odvětvím je vykládání karet. Zdánlivě jde o zcela náhodný proces, kdy každá karta má teoreticky stejnou pravděpodobnost, že bude vytažena (asi jako čísla ve Sportce). Jenže člověk, který se karet táže na svou budoucnost, zřejmě nějakým způsobem komunikuje s vesmírným informačním polem, kde by mělo být obsaženo vše. Pak ovšem už nemůžeme hovořit o pouhém náhodném výběru. Karty, které si dotyčný vytáhne, jsou prostě ty správné, odpovídající konkrétní situaci konkrétní osoby.

V tomto stručném pojednání se zmíním o jednom pozoruhodném systému vykládání karet, zvaném TAROT.

Věštcem snadno a rychle

Tarotové karty zamícháme a rozložíme na stůl. V příručce si nalistujeme některý plán výkladu (např. Keltský kříž, Šalomounova pečeť, Hvězda, Cesta...) Postupně vytahujeme příslušný počet karet a pokládáme je na stůl podle plánu.příručce nalezneme pro každou kartu její charakteristiku a pak už záleží pouze na naší fantazii, jaký závěr si z vyložených karet uděláme. Některé příručky (Banzhaf) uvádějí dokonce podrobnou charakteristiku každé karty na každém místě vykládacího schématu, takže ani samouk - úplný začátečník nemusí mít žádné problémy.

Princip metody

Vykládací karty jsou vlastně symboly, které v nás vyvolávají určité asociace a usměrňují tok našich myšlenek. Působí na naše vědomí, ale především zasahují do nevědomí, kde jsou skryty mnohé informace, které by nám mohly při konkrétním rozhodování pomoci.Často teprve při výkladu karet pochopíme podstatu problému (tzn. že se důležitá informace přesunula z nevědomí do vědomí) a pak už snadno dojdeme ke správnému řešení. Karty obvykle neřeknou, co máme udělat, ale umožní nám lépe analyzovat dostupné informace - třeba tím, že nás vybídnou k jinému úhlu pohledu, ke kterému bychom vlastním způsobem myšlení nikdy nedospěli.

Z historie

Hrací karty jsou v Evropě známy od středověku. Dozvídáme se o tom z listin, které tyto hry kritizovaly nebo (pochopitelně neúspěšně) zakazovaly. První karty pocházejí z druhé poloviny 14. století, ale první tarotové soubory s 78 kartami (22 karet velké arkány a 4x14 karet malé arkány) se objevily v severní Itálii zhruba o sto let později. Pravděpodobně se ještě tehdy neužívaly věštění. Své renesance a zařazení mezi okultní disciplíny se Tarot dočkal koncem 18. století (zasloužili se o to pánové Gébelin a Etteilla) a ve století devatenáctém v tom pokračovali především Elifas Lévi a Papus a po roce 1888 členové řádu Zlatého úsvitu Mathers, Waite, Crowley, Yeats a další. Počátkem 20. století vytvořili E.A.Waite s výtvarnicí P.C. Smithovou zcela nový soubor tarotových karet, zvaný podle vydavatele a autora Rider-Waite Tarot. Vedle toho postupně vznikaly další a další Taroty, takže jejich počet dosahuje v současnosti několika set. (Bylo by jistě hezké mít jejich sbírku, ale při současném kursu koruny na to každý zrovna nemá). Uvádí se, že tři nejrozšířenější taroty (Rider-Waite, Crowleyův a Marseillský) tvoří zhruba 95 % produkce. Ukázky karet různých tarotových souborů uvádí třeba Barret (barevně) nebo Wurm.

Poznámky

Literatura

zpět

Konec